Tak již mám sbaleno, kilt je vyžehlen, cvikr vyleštěn, buřinka vykartáčovaná a kost napříč nosem drží a nehýbe se (když budu mít potřebu smrkání, tak ji mohu lehce krouživým pohybem proti směru hodinových ručiček vytáhnout, pohoda), no a tak převlečen za místního domorodce budu v Loch Landu působit nenápadně, což je mým cílem. Při výpravách do neprobádané divočiny se snažím o to, abych nevzbuzoval zbytečnou pozornost. Budu se tentokrát raději vydávat za Alsasana. Vzhledem k jisté nevraživosti vůči invazní hmyzí populaci ( SPD©) ze střední a východní Evropy v krystalickém brexit stylu „Pryč s polskou pakáží!“ je to přece jenom jistější, řekl bych. Bodrý britský venkovan podle mne nevidí velký rozdíl mezi Rumunem, Polákem, či Čechem zavšiveným jakýmsi odkudsi z východu přivandrovalým, nebo co. Počasí vypadá luxusně, podaří se mně zmizet před blížícími se tropy do chladnějších podnebních pásem, paráda. Zítra brzy ráno odlétám, bohužel nemám finanční možnosti jako svatá Gréta a její zelená církev jurodivá, no a tak se musím spokojit s dopravou leteckou pro lid běžný mého standardní-Pepa-Novák typu.
Jsem na ty brexiťáky kořenů keltských opravdu zvědavý a již jsem se ze skotské gaelštiny naučil dvě základní survival fráze umožňující přežití ve všech nehostinných končinách:
„Halò. Càite bheil an taigh-seinnse as fhaisge? (Dobrý den. Kde je nejbližší hospoda?)
Aon lionn, mas e do thoil e. (Jedno pivo, prosím.)“
Doufám, že dobrodružnou výpravu přežiji ve zdraví a celá naše expedice se s kufry nových a zajímavých poznatků v pořádku vrátí na rodný kontinent mé vlasti milované matičky národů EU dobrotivé, abych mohl s napětím sledovat konec okurkové sezóny a návrat celého světa do stavu nezpomaleně postprázdninově seriózního.
Brexit. Nikdy více polskou pakáž!
