Občanská společnost v Hayekově utopii

Demarchie, Hayekova utopie pro nexistujícího občana, která je postavena na prolínání stranické parlamentní demokracie s občanskou společností.

F.A.Hayek, ekonom a filosof rakouské školy, ve své knize „Právo, zákonodárství a svoboda“ precizně rozpracoval a prohloubil teorii spontánních řádů a dospěl ke kritice demokracie, zároveň navrhl její významnou přeměnu v ideální systém, jenž nazval demarchií. Na demarchii je zajímavá skutečnost, že je postavena na rovnoměrném fungování tradiční stranické parlamentní politiky s tzv. politikou nepolitickou, tedy na občanské společnosti. Dalo by se dokonce říci, že podíl občanské společnosti má v Hayekově modelu fungování správy věcí veřejných roli dominantní.

Pojem občanská společnost má v naší zemi poněkud pejorativní nádech, který jednak vyplývá z myšlenkového odkazu Václava Havla a jeho současných souputníků, no a také ze zjednodušeného vidění světa postaveném na věčném souboji údajného dobra s údajným zlem, jež ve svém extrému vede až k fantaskním teoriím globálního světového komplotu, který je údajně řízen ďáblem Havlem. Václav Havel ve svých vizích fungování „občanské společnosti“ několikrát psal o tzv. antipolitické politice, která nevycházela ze stranickém principu, jeho pojetím antipolitické politiky prolíná často kladený důraz na lidskou spolupráci a na občanskou komunitu. Vývoj onoho pojmu má v naší zemi docela dlouhé kořeny, apolitickou, nepolitickou, či antipolitickou politikou se zabývali jak K.H.Borovský, tak T.G.Masaryk, v dnešní době třeba V.Bělohradský. Vzhledem k daným historickým podmínkám, ve kterých žili, ho však zpracovali různě. Je možná škoda, že si Václav Havel nepřečetl také něco o Hayekově demarchii a neobohatil svou představu ideálu i o zajímavé myšlenky velikána klasického liberalismu, vstup občanské společnosti do legislativního procesu a tedy k podílu na správě věcí veřejných mohl postavit na mnohem pevnějších základech.

Popsat Hayekovu demarchii v celé své komplexnosti je dílo, jež přesahuje možnosti tohoto článku. Pokusím se vystihnout jen nejdůležitější aspekty. Hayek nepovažuje dosavadní systém dolní a horní komory parlamentu za optimální, neboť je postaven de facto na stranickém principu a tudíž pouze reprezentuje zájmy voličů, zákonodárný sbor tak tvoří zákony, které si přeje k dosažení svých cílů. Mezi dolní a horní komorou parlamentu tak vlastně není rozdíl. Hayek by ponechal dolní komoru parlamentu jako vládnoucí sbor, legislativní činnost by však svěřil do rukou zákonodárného sboru, cituji: „Naproti tomu, vlastní zákonodárný sbor by neměl být veden zájmy, nýbrž míněním, tj názory na to, jaký druh jednání je správný či nesprávný - nikoliv ve smyslu nástroje k dosažení konkrétních cílů, nýbrž jako permanentní pravidlo a bez ohledu na jeho účinek na ty které jednotlivce či skupiny.“

Zjednodušeně to znamená, že by například nemohl být vytvořen právní paskvil typu norimberských zákonů pro speciální skupinu obyvatelstva, čímž mám na mysli současnou podobu zákona o registrovaném partnerství, ale právní norma, která by byla univerzální pro všechny plnoleté občany bez výjimky.

Zákonodárný sbor by nebyl ovládán zásadou stranickosti, neboť kandidáti na senátory by pocházeli z občanské společnosti, jednalo by se o intelektuální elity vzešlé z klubů vrstevníků, což je jakási obdoba občanského fóra tak, jak jsme ho u nás měli po revoluci. Debatní kluby vrstevníků by se mohly tvořit po ukončení školy, v klubech by se setkávali příslušníci všech společenských tříd, zachovaly by se v nich kontakty mezi těmi, kteří spolu chodili do školy, nebo byli na vojně a podobně. Jak jsem již napsal, kluby by sloužily jako občanská fóra, ve kterých by mohli vyjádřit nesouhlas ti, kteří ještě nejsou zastoupeni v zákonodárném procesu. Jednou ročně by si mezi sebou zvolili senátory, kteří by vykonávali během patnácti let funkci zákonodárců, a o jejichž profesionální kariéru by by bylo po skončení patnácti let postaráno. Výsledkem by bylo zákonodárné shromáždění mužů a žen ve věku zhruba čtyřiceti pěti až šedesáti let, z nichž by se každým rokem měnila jedna patnáctina.

Ideál Hayekovy demarchie je velmi pozoruhodná vize, nejzajímavější je na ní podle mne myšlenka, že by tento senát z občanské společnosti měl právotvornou pravomoc, jinými slovy, že by nestranické elity z občanské společnosti měly legislativní pravomoc. Přesto si myslím, že jeho snění o dokonalém systému správy věcí veřejných se řadí jen k jednomu z mnoha filosofických pokusů o popis světa, jenž by mohl být, kdyby nebyl takový, jaký je. Jak jsem již podotkl v úvodu, jeho fikce stejně jako fikce Platonova ideálu vlády filosofů vychází z kritiky demokracie, i když každý z obou filosofů ji kritizuje z jiného úhlu. Jak Hayekův, tak Platonův virtuální svět však naráží na reálného občana, jenž není vysněným kabinetním ideálem, a zároveň na relevantní fakt, že by k jeho realizaci musela proběhnout skutečná revoluce v lidské mysli srovnatelná s revolučním vývojem mysli nového člověka komunistického typu. Demarchie i vláda filosofů tak podle mne navždy zůstanou jen vynikající virtuální konstrukcí intelektu a stejně jako marxistický ideál komunismu pouhou hrou se slovy, intelektuálním cvičením bez užitku v reálném světě skutečných lidí.